CD Antonín Jemelík Deleted History
V květnu 2015 vydalo vydavatelství Arta CD k poctě Antonína Jemelíka.
Z bookletu CD:
Všechny skladby na této nahrávce s Jemelíkovou osobností přímo souvisejí: nepochybné je to samozřejmě u Jemelíkových vlastních skladeb, platí to ovšem i pro trojici klavírních sonát, věnovaných památce Antonína Jemelíka.
Luboš Fišer (1935-1999) byl Jemelíkovým spolužákem i blízkým přítelem. V roce 1956 Jemelík premiéroval Fišerovu I. klavírní sonátu a svým vzorným podáním přesvědčil publikum i odbornou kritiku o mimořádných kvalitách tohoto díla a skladateli tak v mnohém naznačil i jeho další tvůrčí cestu, v oboru klavírní sonáty v české hudbě jedinečnou. Na náhlou a nečekanou smrt přítele reagoval Fišer bezprostředně svou IV. klavírní sonátou (1962-64). Toto dílo je inspirováno poslední skladbou, kterou údajně Jemelík před svou smrtí studoval - X. sonátou Alexandra Skrjabina. Fišer převzal jako klíčový hudební materiál své sonáty vstupní třítaktové téma X. sonáty Skrjabinovy. Výraz díla je mimořádně vzrušený, dramaticky výbušný (blízký např. bezprostředně předcházející Sonátě pro housle a klavír "Ruce" z roku 1961) jako výmluvné svědectví tragického inspiračního podnětu. Nenalezneme zde klasickou tematickou práci, linie a plochy jsou budovány adičně - jednotlivé motivy a hudební úseky jsou vzájemně přiřazovány v prudkých kontrastech s velmi působivým výrazovým účinkem. Sonáta je jednovětá (stejně jako X. sonáta Skrjabinova) a rovněž její časový rozsah (zhruba 9 minut) rámcově odpovídá rozsahu sonáty Skrjabinovy. Poprvé zazněla v roce 1965 v podání Pavla Štěpána.
Rovněž Luboš Sluka (1928) patřil do okruhu Jemelíkových přátel a Jemelíkově památce připsal svou Sonátu pro klavír z roku 1988. I toto je dílo v základním stavebném obrysu jednověté, uvnitř ovšem detailně členěné do řady attaca navazujících a vzájemně kontrastních úseků. Vysoce expresivní hudba nezapře, podobně jako v případě sonáty Fišerovy, silný inspirační podnět, posílený v tomto případě jakoby pocitem nebezpečí ztráty povědomí o Jemelíkově tragickém životním osudu. Jestliže Fišerova hudba je v tomto pohledu aktuálním výkřikem zděšení a zármutku, Slukova sonáta přichází s více než dvacetiletým časovým odstupem jakoby s naléhavým apelem na paměť a svědomí. V prvním dílu (Grave. Appassionato) se brilantní dynamické plochy střídají s pomalejšími úseky spíše akordickými, přičemž dramatičnost a vysoká úroveň expresivity však neopouští ani v úsecích pomalejšího tempa a neklidné napětí setrvává i v úsecích se slabší dynamikou, kde Sluka cituje pomalé téma Jemelíkova melodramu Bělounká holubička. Poněkud rozsáhlejší a jednotný je závěrečný úsek, de facto druhý díl sonáty - Allegro ritmico: ten je toccatově motorický, výbušný, technicky svrchovaně náročný. Hudba se zde žene v permanentně silné dynamice a mohutném klavírním zvuku doslova jako apokalyptický přízrak - bez přerušení a bez oddechu až do úsečného, rezolutního závěru.
Sonáta Klementa Slavického (1910-1999)
s podtitulem "Zamyšlení nad životem" pochází z roku 1958. Je to dílo s vysoce závažnou myšlenkovou výpovědí, jeden z typických a umělecky nejzdařilejších produktů české skladatelské tvorby konce 50. let. Tehdy, pět let po Stalinově smrti a krátce po oficiálním přiznání zločinů stalinismu přímo ze strany oficiálních sovětských orgánů, došlo i u nás k hluboké deziluzi z poznané a postupně (byť jen opatrně a s velkou nechutí) přiznané pravdy o stinných, ba tragických momentech prvních deseti let tak zvaného budování socialismu i tehdejším Československu. To přimělo mnohé umělce k hlubokému zamyšlení nad prožitou životní etapou, v níž se mnozí z nich, často z upřímného nadšení a sympatií pro věc socialismu, více či méně angažovali (což ovšem nebyl případ Slavického!). V české hudbě nastala etapa zdrcujících, tragických výpovědí o prožitém traumatu zejména prostřednictvím velkých, dramatických symfonií. Slavický uložil své hluboké, filozofující zamyšlení nad životem do klavírní sonáty, která se stala jednou z nejvýznamnějších českých klavírních sonát 20. století. Konečný tvar sonáty je výsledkem úporného tvůrčího zápasu a svědectvím nástupu Slavického nové, vrcholné tvůrčí etapy. Rozsáhlé, více než dvacetiminutové třívěté dílo přináší v krajních větách hudbu vysoce dramatickou, konfliktní: vstupní větu zahajuje stručný prolog s rozmáchlým patetickým gestem, na které navazuje konfliktní hudební děj, který posluchači takřka nedá vydechnout. Dramaticky zvrásněné plochy postupně vystřídá trojice úseků klidnějších, kontemplativních, do nichž ovšem ustavičně proniká neklid a napětí. Na zvukově hutnou, dunivou úvodní větu navazuje tichá meditace věty druhé ve slabé dynamice a s převažujícími světlými témbry vysokého rejstříku klavíru. Pouze dvakrát se celkově poklidná zahloubaná hudba mírně vzedme aby se v zápětí opět
zklidnila a ukončila svou výpověď do naprostého ticha. Třetí věta představuje energické finále toccatového charakteru s krátkým vydechnutím ve středním dílu a mohutně vygradovaným, strohým, úsečným závěrem. Slavického sonáta je dílo nejen obsahově hluboké, nýbrž i efektní, zvukově barvité, hráčsky i posluchačsky v nejlepším slova smyslu atraktivní (autor sám byl znamenitý klavírista). Premiéry se v roce 1958 ujal opět Antonín Jemelík, a to za okolností ne zcela obvyklých: zahrál sonátu dvakrát v jednom večeru.
Následující čtveřice skladeb této nahrávky připomene Jemelíka - skladatele. Antonín Jemelík (1930-1962) byl především skvělý pianista, byla to ovšem všestranně nadaná umělecká osobnost, kterou spontánní tvořivost zákonitě přivedla ke kompozici. Z jeho nevelkého skladatelského odkazu přináší tento snímek tři drobné koncertní melodramy s klavírem. Jedná se vesměs o křehké lyrické reflexe milostných básní dvou českých básníků: Jiřího Ortena (Bělounká holubička), Fráni Šrámka (Pohádka) a nostalgií podzimu (podzimu života?) prodchnutou Podzimní píseň Paula Verlaina. Melodramy premiérovala s Jemelíkem u klavíru jejich dnešní interpretka Marie Tomášová. Nahrávka melodramů se objevila poprvé v albu Český melodram vydaném Supraphonem v roce 1982 na gramofonových deskách a digitalizovaném v roce 2013. Hudebně prostá Ukolébavka pro zpěv a klavír je nahrána vůbec poprvé: drobnost z pozůstalosti na slova Michaila J. Lermontova pro účely nahrávky upravil Luboš Sluka.
Jaromír Havlík