Poezie a Próza

 

POEZIE

Výběr z poezie Antonína Jemelíka vyšel zásluhou Jemelíkových přátel již v roce 1963 s ilustracemi Ludmily Jiřincové
pod názvem Prosvětlení. Básně a grafiky inspirovaly řadu dalších umělců, např. skladatele Milana Slavického.

Zde poprvé zveřejňujeme podstatně větší část Jemelíkových rukopisů v chronologickém pořadí, a to včetně básní juvenilních.

 

Podzimní večer
(30. září 1945)
Modravým vzduchem sychravým
zadumán hledím do šera;
ze smutných dálek nese se
ponurá píseň večera.

Tak cize, smutno kolem je - -
ve vzduchu pohřební nálada
vznáší se na křídlech žalosti.
Sem tam se lístek zachvěje,
ve vánku tiše zašustí
a v neslyšno zas zapadá.

Tísnivá, hrozná melodie
tklivě se vdírá do duše.
Blízký a přece vzdálen tak
chvěji se v nejasné předtuše.
Samoty tíha jde od oblak - -

Z oblohy, listí, kamení,
ze všeho krajem vůkol zní
marche funebre, marche funebre - - -

 

 

A slunce nevyšlo
(24. října 1945, v předvečer 15. narozenin)
Ze zachmuřené oblohy
prosvitl jasně zlatý pruh,
jenž musel, musel zazářit
byv krví, potem vykoupen.
Však dávný, strašně stálý šmuh
jej opět zastřel, začernil:
zbyly jen mlžné mátohy,
v nichž stojím cizí, oloupen.

A druzí kolem smějí se
a radují se z Ničeho.
Já uchvácen však v mlhu snů
vidím, ach, vidím stále víc
to hrozné, krásné, hloupé Nic.

jde život dál
a slunce nevychází - -

Já křičím v hrůze do výšek,
že také chtěl bych se zas hrát,
se naivně též s dětmi smát
a z Ničeho se radovat.
Chci, Bože, život milovat!

Však život krutý dál jde, dál
a není už, kde dříve stál
dychtivě hledím do mraků.
Též bojím se těch zázraků
jež bývají i někdy zlé.

Snad marně čekám já,
že ze snů tuze pravdivých
se vrátím přece zpět.
Tak rád bych, tolik rád!

Ne - -

Marně čekám na zázrak,
s Osudem který zatřese;
že pohladí mne jeho zrak
a že se budu usmívat
jak tisíc jiných směje se.

Už zítra zajde opět čas
za malou, významnou však Hráz.
Budu pak stále čekat zas
jak doposud jsem čekal?

Otupen a přec smutný tak
(neb Štěstí ke mně nepřišlo)
odvracím zraky od oblak.

Mé slunce opět nevyšlo - -

Mám Tě rád
(22. ledna 1947)
Jsem jenom stvol
zmítaný vášněmi
ve proudu tajemných Osudů.
Jsem jen své hudby zvuk,
hořící stvol,
bičován vášněmi
- přec mám Tě rád.

Chvěji se dálkami.
Je to tak krásné - nechci být sám!
Půjdeme spolu;
vezmu Tě za ruku,
budem se dívat do Slunce, do Stínu.
Půjdeme spolu
- je to tak krásné, když nejsi sám.

Mám Tě rád - - -

Co je to láska?
Láska nejsou slova.
Kdybys odešla, plakal bych
- to je láska.

Ty neodejdeš.

Já srdce dám si ve svůj erb
a zvítězím.

Slibuji
při dětském úsměvu,
při těžkém dechu zašlých jar,
při vůni nových dnů,
při první písni, již jsem hrál,
při všem, co žije,
že zvítězím.

Pak přijdu,
pohladím Tě po vlasech
a řeknu:
"Mám Tě rád,
víš, děvčátko moje?"

Čtyři úsměvy satanovy - IV. Paní profesorce ...ové
(17. dubna 1947)
Snad měla jste kdys´citu víc
a budila jste dojem,
že zbyla Vám jen technika,
tož zůstala jste strojem.

A umění je bez srdce
jak pohlazení pilníkem.
Proč jste se, paní, nestala
raději zubním technikem?

Vrtákem sjíždět do dásní
- toť trapné, věru, velice.
Však ze všech hříchů největší
je - - - vrtati se v muzice.

Sám
(14. března 1949)
Až vyjde zítra slunce,
ani se neusměji.
Přitisknu bledé čelo jen
na sklo, které tak studí
a budu se dívat a dívat,
jak stužkou pod oknem
z včerejších dešťů
pomalu plyne
modrá mašle.

Až vyjde zítra slunce,
ani se neusměji.
Smutně se vnořím do kláves,
budu si tiše vyprávět
melancholickou pohádku.
I klavír teď tak cize zní!
Prázdno je ve mně,
prázdno je všude,
z čeho dál hrát?

Už vím, co udělám,
až zítra vyjde slunce!
Vyběhnu na nejbližší kopec,
do dlaní chytnu si vítr
a když mu pečlivě ukáži cestu,
zašeptám:
Odpusť, čekám - -

Mne ještě nech
(29. září 1950)
Podzim je smutný sen
tiché zastavení u zvoničky
když umírá den
a noc se ještě nezrodila

klinkavý umíráčku
rozechvíváš srdce

stíny se plíží
temní poslové
kdo zastaví smrt
cítím ten dech
voní po mrtvém lsití
teplém krví
každý svou smrt bude jísti
mne ještě nech

narážím na hrany
ztratil jsem naději
i pláč
a přece
mne ještě nech

smutně se usmívám
do zvlněných pěn v rybníku
jak
klekání
vyzvání
na soumrak

jsem sám

Novorozeně
(30. září 1950)
Děťátko co neseš
vřískavý koledníčku
svěcená naděje
z pokojíčku
září jak v neděli

nesu šťastnou koledu
pro mámu i pro dědu

a bylo jaro

když oči otevřelo
motýlka uvidělo
jak spěchá do zahrad
milovat sedmikrásky

děťátko nač čekáš
probolíš se do lásky

Nokturno
(16. listopadu 1951)
Vzpomínky plují pokojem
jak velcí, smutní ptáci
Odletí někdy na chvíli
a opět se mi vrací

Nemohu dýchat naplno
a u srdce mne zábne,
šedivý závoj spad na struny
a celý svět spad na mne

Medvídek spinká daleko,
tatínek taky spinká
a já jsem tady zůstal tak -
bez medvídka a bez tatínka

Tobě
(1953)
Kdybys dnes přišla
jak chodíváš mi do snu
a čisté, pravdivé Tvé oči
pověděly by: Vezmi -
zaplakal bych a utek

Dlátem
vysekám do času
hranatý život

Potom sám přijdu
řeknu: Chlap jsem, skála
- a půjdem prostě spolu

Gaugin
(duben 1955)
Vidím oranžový květ
na tropickém nebi
Plachty tleskají větru
je smyslnější než velekněz
který bije hlavou do země
a křičí Tvé jméno Pane
je slaný jako mé slzy

Vidím hnědý květ
na ostrově Dominique
Panenská příroda a Bůh
se setkali v Tobě
temná clona Tvých hedvábných vlasů
vábí opojnými vůněmi
motýly a muže
z Tvých očí
by krásu do konce života nevylíbal
a přece trpíš
snad právě proto je krásná i Tvoje duše

Vidím černý květ
- svou smrt
Tisíce barev má moje krev
když tělo praská jak nabobtnalý vřed
země mi uletěla pod nohama
nic než slunce
jsme naladěni na jediný vysoký tón
já a slunce
slunce a moje srdce
které probodlo vesmír

Bystřička
(léto 1955)
Světýlka horských chaloupek
napadlo do této roklinky
teplé jak babiččin klín
měkké jak oči maminky

Zpívá tu vítr - je z lesů
voní tu voda - je z nebe
ale co voní krásněji
co zpívá víc - je z Tebe

Neboj se Klenova
Klenov je rozmarné štěně
co rádo jen tak pro parádu
vrčí na lodní promenádu

Půjdem tam kde lidí není
jen broučci svítí po setmění
tam ogar pase hovádka
a celý svět je pohádka

Prosvětlení
(1955)
Díval jsem se, jak po okně stékají
dvě dešťové kapky.
Polovinu cesty
plynuly vzdáleny od sebe,
potom se spojily
a na okenní rám dopadla čistá perla.

Byly to naše slzy.

Jeptiška
(prosinec 1955)
Černobílá tanečnice mezi póly.
Sklopené oči jsou upřeny na křížek,
pod ním dvě prsní bradavky a srdce.
Dálky, zabíjející přítomnost, sen,
bičující tělo.

Moje černobílá klávesnice -

Modlitba
(1957)
Byl jsem poslán na tento svět
abych bloudil v nevědomosti
Okovy jsou stále těžší
a síly docházejí
Prosím Tě, Ty věčný ve mně
abys mi dal světlo

Ohlédnutí
(15. XII. 1957)
Kdyby tak byla cesta zpátky -
kdyby tak byla cesta zpět
chtěl bych se vrátit do pohádky
a v jedny oči pohledět

co zůstalo tam, co v nich zbylo
co odvál čas jak jarní sníh
kdyby se všecko v bláto proměnilo
přec bude slunce v kalužích

Kdyby tak byla cesta zpátky
chtěl bych se vrátit zcela tich
a v nekonečném setrvání
tam zůstat - umřít v nich

Picassova holubička
(1. XII. 1958)
Ať vlídná ruka
zaplaší cáry tmy
a na zvlhlém asfaltu
zazvoní bandasky bílého mléka
pokleknu
před zázrakem nového rána
a jako první den
vezmu tě do náruče
živote
k pláči krásný

Obejmu tě
čistýma rukama dítěte
a budu tě chránit
před rezavými bodáky
kterými nás obkličuje smrt

Kdybychom zavrávorali
na pokraji propasti
v jejímž jícnu se šklebí
děsivé černé Nic
vyrvu si srdce
aby ses ho chytla
bělounká holubičko
lásko moje

 

 

PRÓZA

Jemelíkova úvaha nad Slavického Sonátou "Zamyšlení nad životem" vyšla v programu k premiéře tohoto díla 5. listopadu 1960. Ostatní texty jsou zveřejněny poprvé.

 

O Slavického Sonátě Zamyšlení nad životem
(napsáno k premiéře v roce 1960)
Hudba a slovo jsou odlišné oblasti. Hudba je sice ukryta ve slovech, ale slova nejsou obsažena v tónech. Absolutní hudba by se neměla mimohudebně přepisovat. Každý takový převod musí být nevyhnutelně subjektivní. Dělám to proto, že chci této skladbě sloužit každým způsobem. Klement Slavický v ní vytvořil své nejzávažnější dílo a po mém soudu vrcholnou skladbu současné české i světové klavírní literatury.
První dvě věty jsou záběrem intuitivně filosofickým z rodu posledních sonát Beethovenových. Na počátku první věty je tíha, kterou nějaká nesmírná síla vytlačuje z hlubin. K životu probuzený kolos. Připomeňme nástup Beethovenovy sonáty op. 111 a Heineho verše: "Já nešťastný Atlas! Celý svět bolestí musím nésti!" V největším vzepětí je úvod rázně uťat a přichází rychlý pohyb, který na veliké ploše roste do "ff exaltato", dobytí prvního vrcholu. Ale není to špice, spíše náhorní rovina. Po takovém výstupu zůstal ještě dlouhý dech! A ten dlouhý dech trvá neustále, ať se dostává do krajin lyrických nebo pádí v zběsilém Impetuosu. V závěru věty se vrací síla počátečního Grave, aby byla ještě vystupňována a z počáteční temnoty vyjasněna do dur. Tradiční sonátová forma není zde dodržena, sepětí jednotlivých partií na základě vnitřního napětí je však zcela jedinečné. A to nejtypičtější a nejživotnější na sonátové formě: dialektický proces kontrastujících themat má právě tak architektura na svých obrovských plochách ve svrchované míře.
Druhá věta - tryzna. "In memoriam O.Š.". Na začátku je stav. Meditativní, strnulý, sotva se pohne. Když je bolest hluboká, nemá sílu plakat. Potom se dlouhé akordy zachvějí figurou, která mi připomněla hebrejské žalmy. V těch smutných vlnách posouvaných přerývaným dechem je často klesající půltón. Jurodivého nářek na tom bolestném půltónovém sestupu zní jinak, dere se ven - tady je to obráceno do nitra. Není to lkaní, spíše tajený vzlyk. Stíny se blíží, tajemní poslové. Kdo zastaví smrt? "Quasi marcia funebre" jde do drtivého fortissima, stále ve volném tempu. Smrt se zpřítomňuje a potvrzuje. Její přítomnost drtí, ale nerozdrcuje. Tělo mizí, vysoko na čtyřčárkovaném c zůstává viset stín nekonečna. A opět pokles do záplavy bezútěšného smutku, který neodplývá, jenom se zastavuje a vrací do původního strnulého stavu, odkud přišel.
Jestliže po první větě jsem měl pocit úplnosti, čehosi celistvého a uzavřeného, pak po tomto žalozpěvu zůstane větší otazník, co ještě by mohlo přijít. Vzdor nebo odevzdání? Slavický tento problém vyřešil skokem do prudkého tepu života. Je to věta bojovníka. Motorický pohyb nepravidelných osminových taktů je zde několikrát přerušen oázami uklidnění nebo tanečního rozsvětlení, které sice nejsou nijak významně rozvinuty, ale jsou nezbytné kvůli kontrastu. V melodických vrcholech se opět ozve ten bolestný klesající půltón z druhé věty - tady je ovšem obrovská síla, která se nezlomena řítí jako smršť a ke konci ještě sama sebe stupňuje kulometnou palbou rozsekaných osmin téměř do nemožnosti. Protože je na velkých plochách ztlačována architekturou a vedená myšlenkou na závěr, nepraskne předčasně přebytkem vlastní energie, ale vyústí v konstruktivní, rozhodný klad. Tím koresponduje s větou první a odpovídá na větu druhou.
Taková je tedy stavba a náplň sonáty, která se zamýšlí nad životem a znovu jej tvoří ve vyšší poloze. Pokud jde v sonátě o hodnoty specificky hudební, které nepřevádím do slov, chci povědět jenom tolik, že každá nota Slavického moravského rukopisu pramení z cítění tak ryzího, že jeho kořeny nejsou méně hluboko než u Janáčka nebo u Dostojevského. Jsou však obohaceny moderními prostředky vyjadřovacími. A v tom nevysloveném a nevyslovitelném je jejich hodnota největší.
Dvojím provedením sonáty na jednom večeru chci umožnit posluchačům větší pochopení skladby, které přeji na cestu do života, aby vzrušovala a probouzela v lidech to nejlepší, aby dodávala sílu k realizaci toho lepšího - a aby se setkala s takovou láskou, s jakou jsem pro ni pracoval.

Tři variace na jedno téma
(22. 3. 1945, ve věku 14 let)
Téma. - Moderato, C-dur.
Seděl jsem samoten na hrázi a díval se na plynoucí řeku pode mnou.

Variace 1. - Scherzando, Fis-dur.
Slunce svítilo a já byl veselý a šťastný. A se mnou se radovalo i tisíce hravých vlnek pode mnou. Čistě zelené jazýčky hýřily v hravém opojení. Jejich radost byla tak opravdová, že mne strhly s sebou do víru bezstarostnosti. Vše kolem bylo příjemné a čisté. Radoval jsem se s dovádivými vlnkami a byl jsem bezstarostný a prostý. Tehdy mi dala řeka první veliké poznání: Jen dál od komplikovaného světa a obnažen v dokonalé prostotě může se člověk cítiti úplně šťastným.

Variace 2. - Mesto, d-moll.
Byl jsem zdrcen. Šel jsem do přírody. A bylo mi tak úzko a smutně, že nemyslel jsem ani, kam jdu. Ocitl jsem se u řeky. Ten její hukot tak podivně sevřel mou duši a vehnal ji v horečný chvat. Jak hluboká dnes řeka vypadala! Její líný tok a závratné, temné hlubiny byly tak smutné, že jsem poznal malost vlastní bolesti. Posílen vracel jsem se v hlubokém přemítání. -
A řeka plynula dál - - -

Variace 3. - Elevato. Es-dur.
Majestátné vlny plynuly v sytých harmoniích do dálek. Jejich harmonie zněly tak mohutně a sytě, že vyzvedly mne jako pírko a v ohlušujícím fortissimo nesly do výšek. Když jsem byl tak vysoko, že řeka jevila se mi ve velikosti stužky, uviděl jsem nejen ji, nýbrž i to, co bylo kolem. Byl jsem šťasten, protože jsem pochopil krásu a velebnost přírody. Opojen zůstal jsem v závratných výškách a díval se na krajinu; českou krajinu. Byl jsem nesmírně hrdý na své češství. Kolem zněly vznešené melodie Smetanových "Českých luhů a hájů" a má duše zpívala s nimi. Píseň jediného, vroucího češství se rozléhala vůkol-
"...a to jest ta krásná země, země česká, domov můj!"

Noc nad Atlantikem
(Z "Francouzského deníku", prázdniny 1947)
Chmurná je tíseň oceánu - -
Temné, hrozivé hřebeny vln vrhají se vytrvale na skalnatý břeh, roztříštěny padají zpět a nabravše nových sil znovu bijí svým čelem do nezdolné překážky. Vzteklý řev a táhlý hukot dává tušit strašnou sílu démona, sídlícího tam v těch černých, nekonečných hlubinách. Co všechno skrývají! Pohřbené naděje, nevyřčená vyznání, uhaslé plameny, zastavená srdce - -
Sedím sám na nejzadnějším cípu poloostrova a poslouchám. Slyším křehký, jasný akord hvězdné oblohy nad jednotvárným zpěvem nedohledné mořské pláně. Je odliv, příboj tichne.
Však musí teď ztichnout všecko, neboť se děje něco úžasného. Zpolehounka, jako by se rozmýšlel vychází měsíc z mraků, aby lehký svit svůj studený vůkol rozhodil. A moře se pod dotekem té božské krásy náhle celé změnilo. Už není vůbec zlé. Já už se docela nic nebojím - i když jsem teď tak malý, tak hrozně, směšně maličký. Ano, jistě jsem teď "nejmenším na celém světě". Chlapečku ubohý, schovej se mamičce za sukně, ať se ti hlavinka nezamotá! Poslouchej; slyšíš? Co je to? Srdce. Je tady, slyšíš je. Ono je dosti veliké, aby ses o něj mohl opřít - i kdyby třeba krvácelo.
"Pojď dál! Jdi stále, stále jdi! Jen dál, jen dál - - -" vyzývá pravidelně světélkující maják na obzoru, "- - - za mnou jsou dálky nesmírné, bludiště krásy, nepoznané světy - - -"
A co doma? Zamlklý klavír stojí opuštěn. Nad zavřeným víkem visí sen: čeká až jej rozezvučím tónem nesmělým.
Na harfy stříbropěnných vod hraji Ti, Bože, svou modlitbu: Dej mi sílu, sílu, hodně síly na cestu dalekou - -
Chmurná je píseň oceánu, jež tvoří myšlenkám mým ztichlý doprovod, když měsíc zašel a hvězdy slábnou ve výškách.
Bude už asi k ránu.

Verunčiny pohádky. O Kryšpínkovi.
(22. března 1951)
Byl jednou jeden chlapeček a ten se jmenoval Kryšpínek. A ten Kryšpínek, to byl pane pěkný pecivál. Pořád jenom papal a bumbal, až měl bříško jako peřinu. Ze všeho nejraději měl koblížky a na rendlíčku špekáčky. Když ho to doma omrzelo, vykulil se na zahrádku, položil se na zádíčka a nožičkami třepal do sluníčka.
Ale přišly zlé časy. V zemi zavládl smutek a hlad. Ty tam byly pochoutky a po špekáčcích zbyla jenom vůně na rendlíčku. Tehdy vládl v zemi král Boťvald. Ten kdysi jenom dělal boty a valil lidi. Proto se tak jmenoval - Boťvald. Když se stal králem, ve dne v noci si hrál se svým prasátkem a na nic jiného nemyslel. Ten král měl v čibuku tabák a v hlavě slámu, a protože chtěl, aby všichni dělali to, co on, nařídil, aby jeho denní jídlo, rusi, bylo zavedeno jako jednotné jídlo pro celé království. Smradlavé ryby nemohl každý strávit, a tak někteří umřeli, jiní byli stále nemocní. Ale nic naplat, král byl tvrdý ve své vládě a neústupný ve svých nařízeních. Od rána do večera baštil rusy a svému prasátku prkýnka zhobloval a korýtko z nich udělal, ve kterém se pořád mrskali ti rusi nejrusovatější. Prasátko tloustlo a král se smál.
Chudák Kryšpínek! Nemohl rusy ani cítit a tak jeho bříško za chvíli vypadalo jako peřina bez peří. A tu se Kryšpínek rozhodl, že odtud uteče.
Jednou zjara se vydal na cestu. Šel a šel, až přišel do hlubokého lesa. Už se stmívalo a Kryšpínek měl strašný hlad. I rusa by v tu chvíli snědl, jen kdyby tu nějaký byl. Nevěděl kdy kam. Vtom uviděl v dálce světýlko. Takové zvláštní světýlko: všemi barvami svítilo a chvílemi se ztrácelo v mlze. Kryšpínek utíkal za světýlkem, až přišel k chaloupce. V té chaloupce žil mnich a ten mnich měl velikánské brýle a spoustu knih. Kryšpínkovi v břiše kručelo, ale mnich nebyl doma a nikde ani sousto. Co dělat? Pustil se do knih. Bible svatá - šup do bříška, François Voltaire - šup do bříška, Jean Jacques Rousseau - šup do bříška, S. K. Neumann - šup do bříška, Albert Caus - šup do bříška. Panečku, to byl moc chytrý mnich. Kryšpínek jedl a jedl, až to všecko snědl. Ach auvej! Co se to s Kryšpínkem stalo?
Hlava se mu začala motat, celý zbledl a sotva se vypotácel do lesa. Vždyť měl v břiše takový náklad, že jej stěží unesl. Utíkal někam, sám nevěděl kam, jako kdyby se zbláznil. Klopýtal přes kořeny a vrážel do stromů. Tu mu nad hlavou zahoukal sýček. Kryšpínek se tak polekal, že udělal kotrmelec a zůstal ležet. Celý nešťastný. Z očí mu tekly slzy jako dešťové kapky. Všecko ho bolelo. Chtěl se dostat z lesa, ale už nemohl dál. A tak se strachem třásl tak dlouho, až usnul.
Když se probudil, sluníčko už vycházelo. Uviděl, že je docela na kraji lesa. Udělal pár kroků a byl z lesa venku. Hlava se mu točila a bříško bylo tak těžké, že je už nemohl dál unést. Položil se do trávy a zchladil si čelo v rose. Ale ani to nepomohlo.
Najednou, kde se vzala, tu se vzala, stála před ním bedrunka, slunéčko sedmitečné, místo oček měla takové dva brabenečky a na Kryšpínka se smála, až jí zoubky na sluníčku svítily.

"Kryšpínku, Kryšpínku,
jdu ti dělat maminku.
Je mne jenom drobínek,
já mám ráda hřebínek.

Ty můj malý Kryšpínku,
pousměj se trošinku,
já se směji na tebe,
půjdem spolu do nebe."

Kryšpínek se na berunku vyjeveně díval. Nevěděl, co má dělat. Ale bedrunka vypadala tak pěkně, jako od Pánbíčka. A tak jí všecko pověděl, co ho trápí.
"Chi, chi," zasmála se bedrunka.
Rozpárala Kryšpínovi bříško a všecko z něho vyházela. Napustila do bříška čerstvého lesního vzduchu a zase je pěkně zašila. Sluníčko už hřálo a Kryšpínek se začal smát. Protože měl bříško nafouknuté jako balon, vznášel se pomalu ze země.
Bedrunka se bála, aby jí Kryšpínek neuletěl a honem se ho chytla za ruku. A tak letěli oba. Letěli do sluníčka - - -
Zajíček Ivánek se zastavil na mýtince a kroutil hlavou ze strany na stranu. Nemohl se dost vynadivit, kdo že se to tam nahoře tolik směje.

Zastavení
(1956)
Podivný tvar stromu: kmen zpustošený nádory, větve se svíjejí v bolestech - a dvě z nich, sepjaté jako ruce v modlitbě, směřují nahoru.
Zastavil jsem se jako přibitý. Poznal jsem sám sebe.
Jak bych byl klidný, kdybych uměl žít jako strom, postavený na hlavu - kořeny nahoře, větve dole. Vykoupení. Zatím jsem ale příliš z masa a krve, příliš zasazený do tohoto světa, a moje sepjaté ruce se vztahují k Tobě.