Vzpomínky osobností

Co smutnějšího v životě učitele nad ztrátou výsostně nadaného mladého žáka! Proč právě tato neobyčejně
silná a svérázná individualita musela odejít? Příroda ji obdařila mimořádnou citlivostí i hloubkou intelektu. Pravda, současně jí odepřela jakoukoli schopnost tvrdšího životního postoje, bez něhož možno podlehnout silám, jež
rozpoutávala.

Kdo slyšel Jemelíkovy výkony z poslední doby - třeba jeho podání Slavického Sonáty "Zamyšlení nad životem" (jak jemelíkovské téma!), Borkovcův II. Klavírní koncert nebo Beethovenovy sonáty op. 111 - snadno si vzpomene, že to byly mimořádné a strhující projevy, které šlyaž na dřeň díla. Jen málokterý umělec dovedl vytvořit atmosféru takového napětí.

Jemelík neznal v umění kompromisu a proto se mohl i mýlit. Ale vždy se upřímně a s vášnivou oddaností ztotožňoval s dílem. Uměl ve zvuku i agogice odkrýt skutečně jen zřídka slýchané záchvěvy nejsubtilnější emoce. Mnoho z jeho posluchačů však nemohlo tušit, jak strašně doplácí na každý veřejný výkon svým křehkým zdravím.

Pracoval nárazově, a to pak byly gejzíry, které vytryskly a zas se odmlčovaly. Proto byly pro něj nejlepším lékem co nejčastější koncertní úkoly. Tu se vždy měnil v zaníceného, intenzívně pracujícího vykladače. Měl za sebou už i celou  řadu vystoupení v cizině, kde zanechal všude nejsilnější dojmy...

Ač lidsky zdánlivě nepřístupný, byl Jemelík skromný, jemný a plachý. Byl autokritický, nikoho nikdy nepomlouval ani nesnižoval. Stejně nebyl schopen vůbec pochopit zlobu a faleš. V osobním styku se měnil často v nesmělého chlapce, s nímž tak podivně kontrastovalo občasné bouřliváctví. Snad jako v jeho hře, kde proti sobě nesmiřitelně stály oba krajní kontrasty: dolcissimo a furioso. Občas i komponoval. Měl řadu zajímavých klavírních skladeb a melodramů. Přes své poměrně krátké působení se Jemelík zapsal nezapomenutelně do historie české klavírní hry. Jeho nekonvenční postoj byl osvěžením i korektivem v záplavě prostřednosti. Stále naléhavěji se vtírá otázka: udělali jsme pro něj vše, co jsme mohli a měli? Netrpěl i on maloměšťáctvím, které tak rádo zveličuje chyby a tak nerado oceňuje výjimečnost?

Antoníne Jemelíku, slyším a vidím Vás, jak ponořen do tragických tónů Šavelovy "Šibenice" sledujete s nesmírnou cizelezérskou citlivostí předivo hlasů, do nichž zaznívá stále to tajemné b. Jste ponořen do klaviatury a náhle se Vaše hlava typicky zvedá a oči se dívají do neurčita...

Žel tyto naše zážitky neúprosně končí. Co vše jste mohl ještě vykonat! Jaké plány jste měl! Zbývají nám jen vzpomínky a - 2 gramofonové desky. Upřímný dík za krásu, kterou jste nám dal a pro niž na Vás nikdy nezapomeneme.

František Rauch, klavírista, 1962

Antonín Jemelík byl nejvšestranněji nadanou uměleckou osobností mezi námi spolužáky. Byl skvělý pianista - vzpomínám na jeho zapalující provedení Chačaturjanova klavírního koncertu v Rudolfinu. Byl básníkem, skladatelem a pro své okolí inspirující duší.

Ivan Moravec, klavírista, 2015

Antonín Jemelík byl oddaný Leoši Janáčkovi, byl jeho vřelý obdivovatel. Když jsme u něho v Londýnské ulici zkoušeli jeho vlastní hudbu, melodramy, tak po zkoušce otevřel gramofon a přehrál mi árii Jenůfky "Odešli, jdi také". Objevil mi Janáčkův svět! A ta árie už mi zůstala po celý život stejně drahá, jako byla Antonínu Jemelíkovi. Jsem mu za to vděčná.

Také jsem mu vděčná za krásné melodramy. Bylo to v začátku strašných 50. let, když jsme s jeho hudbou na slova Ortena
(!), Verlaina (!), Šrámka vystoupili v krásném starém sále uprostřed Prahy (jak nám to mohli dovolit?). Své skladby na klavír hráli také Luboš Fišer a krásná talentovaná skladatelka Jana Obrovská. Byl to jeden z malých, zapomenutých divů té doby.

A je ještě jeden Jemelíkův skutek, pro který nesmí být zapomenut. Zemřel v pouhých 31 letech - ale když studoval sonátu Klementa Slavického "Zamyšlení nad životem", napsal do programu k premiéře o této sonátě úvahu a vyznání: "Chci této skladbě sloužit každým způsobem". Je to vášnivý slib, vyznání, které může být inspirací a vzorem pro všechny umělce.

Marie Tomášová, herečka, 2015

Antonín Jemelík. Ryzí a nevšední umělec a člověk. Nezapomenutelný a nenahraditelný přítel. Jeho osobitost se projevovala neokázale, ale všude jsme ji cítili. Pramenila z podstaty jeho výjimečné a složité osobnosti, která neznala kompromisu v životě, natož v umění. Nikdy nebyl napůl. Buď celý, nebo nic. Často na tyto vlastnosti doplácel a
nevedlo se mu vždy nejlépe, zvláště když neuměl přijímat milodary ani lákavé nabídky koncertních pořadatelů.

Měl svůj pevně vyhraněný umělecký cíl a kritéria, z nichž nedovedl slevit. Do svého repertoáru nepřijal nic z toho,
s čím by plně nesouhlasil. (Vím nejlépe, kolika autorům odmítl interpretovat jejich díla a byla mezi nimi zvučná jména i jeho přátelé.)

Vytvořil celou řadu velmi promyšlených, dramaturgicky zajímavých koncertů i jejich cyklů (Beethoven, Chopin). Událostmi se staly jeho provedení Schumanna (Karneval), Ravela (Kašpar noci), Fišera  a především pak Slavického. Z našich soudobých skladatelů mu byl Klement Slavický nejbližší, kterého si nesmírně vážil a miloval. Strhujícím způsobem hrával jeho Tři skladby pro klavír. Svým provedením stanovil vysokou interpretační normu. Zní to paradoxně, ale zamezil tím vlastně častější provádění tohoto díla jinými pianisty. Významné a strhující bylo první uvedení Slavického sonáty "Zamyšlení nad životem", kterou při premiéře uvedl dvakrát na jednom večeru. Když dostal rukopis sonáty, ležel zrovna s chřipkou. Celou sonátu se naučil zpaměti v posteli za pouhých několik dní!

Z posledních velkých realizací Antonína Jemelíka je provedení II. klavírního koncertu Pavla Bořkovce s Českou filharmonií, které je zachyceno na gramofonových deskách Supraphon.

Kladu si za povinnost zmínit se ještě o Antonínu Jemelíkovi - příteli. O jeho velikém dobrém srdci, o jeho oddaném kamarádství, o jeho nadšení pomoci všude tam, kde bylo potřeba, i o jeho skromnosti. Bez rozpaků neváhal uspořádat ve svém jednopokojovém bytě výstavu obrazů svému příteli Danu Richterovi či večer poezie Jiřího Ortena. Koncertoval nevidomým ve slepeckých ústavech, z těchto koncertů míval největší radost. Jednou se nevydařil koncert jednomu z jeho kolegů - přišlo jen několik málo lidí a umělec musel všechnu režii hradit sám. Antonín Jemelík mu anonymně poslal celou deficitní částku, kterou si vypůjčil odjinud, protože sám tolik peněz neměl.

Mohl bych ještě mnohé povědět o tomto výjimečném umělci a příteli, na něhož by se nikdy nemělo zapomenout, ale o někom nelze mluvit, o někom nelze zpívat, ani verše psát, na někoho nelze vzpomínat, zůstává nám ve smyslech, jsme jím prodchnuti, žije s námi...

Luboš Sluka, skladatel, 2015

Setkání se zázrakem

Za studií hudební vědy jsem pravidelně chodil na koncerty žáků konzervatoře a HAMU. Zastihl jsem tak počátky výkonů Ivana Moravce, Mirky Pokorné a mnoha jiných. Po absolvování fakulty mne zájem o koncerty mladých interpretů neopustil. Díky tomu jsem zavítal i na recitál klavíristy Antonína Jemelíka v Rudolfinu, datum si již nepamatuji. Vím však, že udivil uvedením skladby Klementa Slavického, klavírní sonáty "Zamyšlení nad životem". Je to dílo obsahově i technicky velmi náročné, proto udělal Jemelík zvláštní věc: rozlehlou sonátu provedl v první půli koncertu a ve druhé půli ji zopakoval. Tuším, že jako přídavek zahrál Slavického Toccatu, zvolil pro extrémně virtuózní dílo závratné tempo.

Nestává se mně to často, ale někdy mne hudba doslova zavalí, přibije k sedadlu, prožiji jakousi tichou, soukromou extázi. Tak jsem vnímal Jemelíkův recitál. Jeho úmrtí jsem nerozuměl, snad to bylo gesto Boží: "Dal jsem vám dar, víc si nezasloužíte, povolám Jemelíka k sobě." Doufám, že je mu dobře, mně zanechal jedinečnou vzpomínku. Díky.

PhDr. Jiří Pilka, hudební vědec, dramaturg, publicista, 2015